Anatomie jednoho výslechu. Film Reality vybízí k úvahám nad zásahem FBI
Nad snímkem Reality, jenž dorazil na tuzemskou verzi platformy HBO Max, se koncem loňského roku rozplývala zahraniční média. Chválila jej především za strhující výkon Sydney Sweeney a za promyšlenou režii debutující divadelnice Tiny Satter. Film je však zajímavý hlavně jako svědectví o jednom zatčení, které nečekaně hodně vypovídá o současných Spojených státech.
V roce 2017 bylo Reality Winner pětadvacet. Měla za sebou službu v americkém letectvu a praxi překladatelky pro Národní bezpečnostní agenturu (NSA). Jednoho dne k ní domů přišla skupina agentů FBI a vyslýchala ji kvůli podezření, že je zodpovědná za únik tajných informací NSA týkajících se zapojení ruské vlády do amerických prezidentských voleb (podpora Donalda Trumpa na úkor Hillary Clinton). Následně byla Winner zadržena, souzena a odsouzena na pět let odnětí svobody za špionáž.
Celý její výslech byl nahráván a byl z něho pořízen přepis, dnes veřejně dostupný. Divadelní autorka a režisérka Tina Satter (* 1974) ho považovala za natolik pozoruhodný materiál, že se rozhodla jej slovo od slova zdramatizovat. Tak vznikla divadelní inscenace Is This A Room: Reality Winner Verbatim Transcription, která se od roku 2019 s úspěchem hrála na newyorské scéně The Kitchen.
Jednoho dne dorazí k domu Reality Winner agenti FBI s příkazem k prohlídce – ukáže se, že žena je podezřelá z úniku přísně tajné zprávy NSA. Záběr z filmu Reality, foto: HBO Max Jedenáct ku jedné
Vypadá to trochu jako americká verze tuzemské hry Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit…?, což byla dramatizace policejních odposlechů z fotbalového prostředí. A Reality do určité míry americkou verzí „Ivánka“ opravdu je. Až na to, že tentokrát výsledek nepůsobí jako jadrná komedie, nýbrž jako kafkovské drama. Když však „Ivánka“ vezmeme trochu vážně, vyleze z něho spousta detailů, z nichž můžeme vyrozumět, jak vyhlíží zákulisí českého fotbalu – především co do stylu komunikace, používaného jazyka i mocenských vztahů. Přesně o totéž jde Tině Satter. Chce, abychom si všímali drobných detailů průběhu zadržení a výslechu, způsobů jednání agentů i Winner – abychom tu konfrontaci vnímali jako drama. Ostatně už název hry je převzatý z repliky obsažené ve výslechu: „Is this a room? Is that a room?“ („Je tohle pokoj? Je tamto pokoj?“) ptá se jeden z agentů při domovní prohlídce.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Tina Sutter v jednom z interview správně upozornila na to, že celý výslech je přehlídkou demonstrace moci – do domu, kde Winner bydlela sama, vešlo jedenáct agentů FBI, kteří zpočátku mluví o domovní prohlídce, začínají hodně neohrabanými pokusy o neformální komunikaci, a jakmile zajistí její domácnost, spustí nátlakový výslech. Z něho je navíc jasné, že agenti už mají důkazy potřebné k ženinu obvinění a potřebují z ní jen dostat důvody, proč tajné materiály vynesla na veřejnost. Zásadní je už to, že jde o samé muže – film to zdůrazní v závěru, kdy uvidíme první ženskou zástupkyni FBI, která Winner ovšem prohledává až ve fázi, kdy ta již odchází z domu do cely předběžného zadržení.
Když Winner nakonec agentům vysvětlí své důvody, pochopíme, že to z její strany byla neokázalá potřeba upozornit na nekalosti v systému. Na závěr filmu navíc vidíme několik ukázek z amerického zpravodajství, u nichž je ihned jasné, že neodpovídají tomu, co padlo při samotném výslechu. Winner také za svůj čin dostala nejvyšší trest, jaký v USA za podobné jednání dosud padl, což je chápáno jako odstrašující příklad.
Sutter ve své interpretaci událostí jednoznačně stojí na straně Winner. Ve zmíněném rozhovoru to ani nezastírá: „…byla a je naprosto normální, velmi inteligentní, idealistická mladá Američanka, která udělala opravdu velkou věc, když měla pocit, že něco je špatně.“
Reality je vlastně filmová verze inscenace Is This a Room, snímek však vůbec nepůsobí jako zfilmované divadlo. Pečlivě pracuje s rozvržením záběrů, s tím, co vidíme, a co ne. Precizní výkon šestadvacetileté Sydney Sweeney (viz třeba série Služebnice, Ostré předměty, Bílý lotos nebo Euforie) táhne celé drama kupředu. Režie ho podporuje dobře volenými detaily jejího obličeje a dalšími postupy.
Ovšem podstatné je, že Reality nemá být pouze dramatem, které nás „vtáhne“ do děje. Rozhodně to rovněž není dokument a vlastně ani dokudrama. Název si hraje s křestním jménem protagonistky a Reality je opravdu film, pro nějž je podstatná otázka „reality“, autenticity. Rekonstrukce výslechu není podávaná jako přímočará inscenace, ale spíše jako koláž. Sutter nenatáčí minimalistické drama, které by nás důsledně drželo v „reálném čase“.
Naopak, neustále nás z děje vytrhuje – občas přímo vidíme text záznamu, z něhož hrané scény vycházejí; ve chvílích, kdy postavy pronášejí cenzurované pasáže, se v obraze objeví glitche a osoby na okamžik zmizí z obrazu; film občas odskočí k autentickým fotografiím nebo ke scénám, které postavy zrovna popisují a tak dále. Všechny tyhle prvky nás odvádějí od sledování „dramatu“ a opakovaně nám připomínají, že hledíme na ztvárnění reálného dokumentu. A jde tedy i o to dívat se na celé to drama s odstupem, všímat si detailů, připomínat si, že základem je skutečná událost.
Tina Sutter chce, abychom spolu s jejím filmem studovali anatomii výslechu – jednotlivé jeho části, uzlové body, funkce. Cílem je podněcovat k úvahám, provokovat, klást otázky. A to se Reality daří velmi dobře.
Reality (USA, 2023, stopáž 83 minut)
Režie: Tina Satter, scénář: James Paul Dallas, Tina Satter, kamera: Paul Yee, hudba: Nathan Micay, střih: Ron Dulin, Jennifer Vecchiarello. Hrají: Sydney Sweeney, Josh Hamilton, Marchánt Davis, John Way, Benny Elledge a další.
Premiéra v ČR:
