Dva roky poté. Jak se koronavirová pandemie propsala do kulturní scény?
Ačkoliv se zdá, že tu koronavirová pandemie s náhlým zahlcením médií válkou na Ukrajině snad ani nebyla, jsou tomu právě dva roky, co se všechny kulturní instituce, 13. března 2020, zavřely. Je tedy čas bilancovat.
Stala se koronavirová krize příležitostí ke změnám a inovacím v kultuře, nebo ji spíše potopila? Vydejme se nejdříve do divadel. O tom, jak v nich vypadala situace v průběhu posledních dvou let, jsem psala několikrát. V dubnu 2020, tedy v první vlně pandemie, jsem se podívala do zákulisí toho, jak se vyrábí jeden z on-line streamů, které téměř ze dne na den zaplavily internet. V srpnu 2020 jsem se spolu s divadly po celé České republice snažila předpovídat, jak bude nová sezona na znovu otevřených scénách vypadat. Řada divadel nashromáždila během prvního lockdownu nejen neodehrané premiéry, ale také plány B, které by se upotřebily v případě dalšího uzavření kulturní scény. Nikdo nevěděl, kdy to přijde, ale všichni si už byli jistí, že to může nastat znovu.
A opravdu. Sezona 2020/2021 skončila dřív, než pořádně stihla začít. Divadla navíc musela hledat nové cesty, jak se k divákům dostat, protože záznamy inscenací přestaly fungovat – diváka už příliš nezajímaly. „V první vlně jsme ještě mohli hrát pro radost, zkrátka abychom o sobě dali vědět. Ale teď už nemůžeme dělat věci, které by si na sebe nevydělaly,“ řekl mi tehdy režisér Janek Lesák působící v pražském Divadle NoD.
Nebyl to však úplný konec streamování. Pandemie například uspíšila vznik „divadelního Netflixu“, projekt Dramox, který nadále funguje. Vznikl také „svébytný kinematografický žánr“ a projekt Film Naživo, který si kladl za cíl nabízet alternativu živé kultury. Také ten stále funguje. Stojí za ním společnost HEAVEN’S GATE Viktora Tauše, soubor Cirk La Putyka a divadlo Jatka78. Že se jedná o úspěšný projekt, dokládá i nominace na Českého lva pro Viktora Tauše za snímek Amerikánka.
Zvuková výprava do hlav. Inscenace Fantasy v pražském NoDu 9. dubna 2020. Když zavřete oči, může se vám zdát, že kolem vás prochází týpek ve sněhu. Ve skutečnosti je to solamyl ve šprcce, foto: Kateřina Zemanová Vzhůru do virtuální reality
Rok po uzavření kulturních institucí se divadlo za pomoci služby Brejlando přeneslo i do virtuální reality. Služba zůstává činná, nabídku inscenací průběžně rozšiřuje a oproti začátkům už navíc není dostupná pouze v Praze, nýbrž po celé republice. Kurýr doručí speciální brýle pro virtuální realitu až do domu a divák pak skrze ně prožije divadlo, které se bude doslova točit kolem něj, protože všechny inscenace jsou natočené na 360stupňovou kameru.
Aktuální divadelní sezona 2021/2022 začala sice s omezeními, ale přeci jen už poněkud veseleji. Stejně jako Národní divadlo v Praze, i další scény se vrátily k rytmu předprodeje na delší časový úsek. Potýkaly se však (a některé stále potýkají) s nedostatkem diváků. Jejich chování se výrazně proměnilo – lístky často kupují až na poslední chvíli. Do divadla navíc mohli dlouhou dobu pouze ti, kteří jsou naočkovaní nebo měli negativní test.
Divadla tedy z online světa nemizela, ale všichni se shodují, že divadlo víc než na internet patří zkrátka na jeviště. Ovšem některé činnosti, zejména edukativní a doplňkové programy, se ve virtuálním prostředí docela zabydlely. Janek Lesák a Natálie Preslová z divadla NoD se například vydali na dráhu youtuberů a na svém kanále přinášejí tipy na různé inscenace.
Digitální galerie
Své brány musely před dvěma lety uzavřít také galerie. „Všechny nás překvapilo, že máme odsouhlasené finance na pořádání výstav, ale nemůžeme je uskutečnit. Galerie tedy musí hledat cesty, jak umění k lidem přivést bezkontaktně. Otevřít náruč veřejnému prostoru, ale také virtuálnímu veřejnému prostoru, je jedna z cest,“ řekla mi na podzim roku 2020 historička umění a kurátorka Lenka Sýkorová. Nezávislé galerie ve veřejném prostoru, které zažily boom zejména v letech 2014–2016, se staly znovu aktuální.
I zavedené galerijní instituce však musely hledat způsoby, jak divákům umění zprostředkovat. Mnohé si díky tomu uvědomily, jaké nedostatky mají jejich webové stránky, ale také to, jak důležitá je pro galerii kvalitní sbírka a akviziční činnost. „Tlak na to víc se prezentovat a pracovat s veřejností, který ředitelé galerií cítí od svých zřizovatelů, byl (dříve) na úkor péče o sbírku. Pandemická situace ale ukázala, jak důležité je mít kvalitní sbírku, se kterou je možné dobře pracovat a využívat ji k prezentaci,“ shrnul na konferenci Pandemie jako příležitost k invenci Marek Prokůpek z katedry arts managementu VŠE, jenž stál za výzkumným projektem Profesionální umění a covid-19: aktuální dopady jako výzva pro inovace. Zdůraznil také, že z výzkumného projektu vyplynula důležitost veřejného financování, které by si však zasloužilo restrukturalizaci, neboť brzdou inovací pro příspěvkové organizace jsou právě legislativní a administrativní překážky.
Jednou z „klasických“ cest, jimiž galerie šly, byla (podobně jako u divadel) cesta online video prohlídek již připravených expozic. Koneckonců i my jsme se do zavřených prostor vydávali s kamerou, abychom pro vás natáčeli cyklus Galerie bez diváků. Národní galerie Praha (NGP), i když to nebyl ojedinělý případ, na své facebookové stránce vysílala živé přednášky a diskuze NGP ON AIR, a v tomto formátu dále pokračuje na svém YouTube kanále. Videa produkují kratší, profesionálnější, zato vycházejí už jen dvakrát měsíčně. „Podařilo se nám tak zvýšit dosah a počet sledujících. Pozitivní ohlasy zaznamenáváme i z regionů,“ dokládá Oldřich Bystřický z oddělení rozvoje publika pražské NGP.
Vizuální přesycení
V běžném provozu asi polovinu aktivit Národní galerie Praha tvoří práce se školami a pedagogy. Aby mohla dále plnit svou edukační funkci a aktivizovat publikum, přišla s projektem Umění být doma, který se na jaře 2020 skládal z devíti výzev a měl inspirovat děti, aby se na svůj domov podívaly jinak a začaly v domácí karanténě tvořit. Na podzim na to navázal projekt Umění být venku a posléze Techniky umění.
V období pandemie se celkem logicky vyrojily na stránkách mnohých galerií virtuální prohlídky. Ty, které je ještě neměly, tak často využily čas, aby je připravily alespoň pro své stálé expozice. Pro některé to byl hlavní způsob, jak i nadále své aktivity prezentovat (například všechny výstavy z tohoto období, které pořádala Pragovka Gallery, jsou stále dostupné na jejich webu). „Často virtuální prohlídky využívají pedagogové i nyní, když se chtějí dopředu seznámit s tím, jak výstava vypadá,“ doplňuje Oldřich Bystřický.
Podobně jako divadla, i galerie si brzy uvědomily, že je veřejnost audiovizuálními výstupy po prvním lockdownu již přehlcená. Některé z nich se tedy zaměřily na vytváření audio obsahu. „Podcast jsme začali připravovat na začátku sezony 2020/2021, kdy nám bylo jasné, že přijdou další restrikce a my opět zavřeme. Byla to pro nás jedna z logických cest, jak to, co děláme, dostat k divákům,“ dokládá Zuzana Kolouchová z pražského kulturního centra MeetFactory. V jejich podcastu Tovární hlášení se dodnes střídají všechny čtyři dramaturgie – galerie, divadlo, rezidenční program i hudba.
Ačkoliv se většina dění během pandemie odehrávala ve sférách internetu, Galerie hlavního města Prahy začala v lednu 2021 vydávat tištěný časopis Qartal, všechny texty lze však přečíst i v jeho online podobě. „Je to důležitá alternativa nejen kvůli vzrůstající ceně papíru, ale také vzhledem k ekologii,“ vyzdvihuje Michaela Vrbatová z GHMP.
Sečteno podtrženo: Pandemie se pro řadu institucí stala příležitostí k proboření stěn kamenné budovy vázané na místo a čas. Mnohé z nich si uvědomily důležitost sociálních médií – kdo na nich nefiguroval, přišel prakticky o jediný dostupný komunikační nástroj se svým publikem. Do virtuální nebo rozšířené reality některé kulturní projekty skočily s vírou, že tak pro umění nadchnou i mladší publikum. To není na škodu. Neměli bychom však zapomenout, že divadla a galerie i ve svém běžném provozu fungují jako takové užitečné „alternativní reality“.
