Starý dobrý ďábel. Sirotčinec v údolí je efektivní horor, který hraje na jistotu

Americký spisovatel Philip Fracassi (* 1970) se díky nakladatelství Gnóm! objevuje na pultech českých knihkupectví od roku 2018, kdy vyšla jeho povídková sbírka Hleď, prázdnota. O čtyři roky později následovala novela Sacculina. Fracassi byl přiřazen k objevům nové „lovecraftovské“ fantastiky po boku autorek a autorů jako Laird Barron či Livia Llewellyn. Sirotčincem v údolí se ovšem prolomil mezi hororové hitmakery. Zároveň se jedná o mnohem tradičnější okultní vyprávění.

Děj se odehrává na začátku 20. století v chudém chlapeckém sirotčinci řízeném několika katolickými knězi, do něhož jedné noci pronikne démonická entita, která posedne část kluků a útočí na ty ostatní. Jednoduchý klaustrofobní příběh Fracassi vypráví s citem pro gradaci, vykreslení chmurné atmosféry sirotčince i péčí o několik zajímavých, podrobněji vyprofilovaných postav. Kniha dovede působit bezútěšně, tísnivě, šokantně, krutě i úlevně, melancholicky, nadějně a občas i vtipně. Je to zkrátka strhující text, který se čte jedním dechem.

Obálky předchozích česky vydaných knih Philipa Fracassiho, repro: Gnóm!

Před psaním hororů Fracassi pracoval jako filmový scenárista a na Sirotčinci v údolí je to znát. Děj vystavěl přesně podle scenáristických pouček, které dávají  recept, kdy přitlačit na ten který nerv vyprávění, aby dramaturgický oblouk ani jednou nezakolísal. Ostatně námět měl být původně filmovým scénářem, Fracassi mu nakonec vtiskl knižní podobu. Což je občas poznat, protože některé popisy událostí nebo líčení obrazů se silnou atmosférou působí jako návody na působivé filmové scény; jde prostě o typ literatury, u níž při čtení snadno naskakují filmové obrazy.

Jde prostě o typ literatury, u níž při čtení snadno naskakují filmové obrazy.

Fracassiho kniha je zkrátka suverénní – jenže suverénní tak trochu na úkor toho, že hraje na jistotu. Je vystavěna tak, aby byla „efektivním“ a efektním textem, který nic neriskuje. V tom je méně sympatická než některé autorovy předchozí práce. Jeho nejvíce nezapomenutelným dílem pro mě osobně zůstává fascinující povídka Oltář ze sbírky Hleď, prázdnota; začíná jako všední zážitek jednoho kluka z letního bazénu a končí jako noční můra majestátně lovecraftovských rozměrů. V novele Sacculina se skupina mužů na výletě na moři snaží zachránit před podivnými nebezpečnými malými živočichy pod hladinou. V něčem je to klasický „námořní“ survival horor o posádce ohrožované příšerami z hlubin. Na líčení podivných korýšů ohrožujících hrdiny je však zároveň něco nesmlouvavě děsivého – působili jako anonymní, biologická žravá masa, ne jako klasické hororové monstrum, které má určitou identitu a dá se s ním nějak bojovat.

Scenárista a spisovatel Philip Fracassi žije v Los Angeles v Kalifornii, zdroj: pfracassi.com

Sirotčinec v údolí je v tomhle ohledu naprosto tradiční. Démon v sirotčinci je doslova pekelnou bytostí pocházející z křesťanské mytologie a platí na ni křesťanské metody boje. Běží o ukázkový typ „křesťanského“ hororu, který píšou agnostici nebo ateisté – mytologie tu slouží čistě jako funkční, účelová záležitost, z níž neplyne žádný další „metafyzický“ strach. Ostatně Fracassi v rozhovoru otištěném přímo v knize říká, že není katolík, ale chtěl popsat vnitřní zápas postavy, která v tyto věci věří. Tím nechci říct, že by horory měly být katolické. Problém je spíš v tom, že Sirotčinec v údolí vlastně má katolické vyznění – je to příběh o pozemském utrpení, boji se Zlem, které svádí morálně slabé jedince k pokleslým kouskům, ovšem silného hrdinu vede k vykoupení. Přitom zde o náboženství vlastně nejde – spíš o to, aby hlavní hrdina v pravou chvíli vzal rozum, a v tomhle případě i víru, do hrsti a postavil se tlupě krutých zabijáků. Je z toho znát, že autor nebere poselství vlastní knihy úplně vážně. (V porovnání třeba s Vymítačem ďábla Williama Petera Blattyho, jehož tvůrce je sice někdy nepříjemně fanatický křesťan, ale dokáže něco z velkých náboženských otázek přenést i na čtenáře.)

Na obálku nakladatel vybral ilustraci Igora Krstiće, repro: Gnóm!

Takhle precizně napsaných klasických hororů vychází pořád příliš málo na to, abych Sirotčinci v údolí vyloženě vytýkal, že se drží zavedených cest a nepouští se do riskantnějšího bloudění temnějšími lesy hororového žánru. Přesto bych se při čtení dalších Fracassiho textů raději potkával s podivnými lidožravými pavouky ze dna bazénů než se starým dobrým čertiskem ze sirotčince.