Magdalena Šipka ve své druhé básnické sbírce Fénix a kočka píše o vztahu lásky a moci, o těle a jeho zraněních a o začátcích, návratech a koncích způsobem, v němž se osobní zkušenost neustále rozpíná od já a ty přes my do krajiny, společnosti i jazyka. Intimitu zachycuje jako proměnlivý prostor blízkosti a ohrožení, touhy a hranic, paměti a opakování, prostor pro otevřenost, vášeň a něhu, která se rychle může zvrhnout v konsenzuální i nekonsenzuální násilí. Paralelu těla a krajiny a nemožnost návratu k témuž variuje ve fyzicky ukotvených obrazech milostného vztahu.